Můj příběh

Už od malička mě bavila ve škole matematika, a tak jsem se rozhodla, že se stanu po své babičce učitelkou a budu učit právě tento mezi veřejností nepříliš oblíbený předmět. Milovala jsem předávat matematiku těm, kteří nechápali, velmi mě bavilo ve škole vymýšlet svým spolužákům testy místo učitelky. Co bych jiného měla dělat, když mi to šlo prakticky samo, a tak ráda jsem si doma počítala všechny možné úlohy, i když jsem to nepotřebovala? A tak jsem šla po gymnáziu na vysokou školu, kde jsem matematiku a chemii vystudovala s červeným diplomem. A i když mě občas přepadaly úzkosti z běžného života, z mezilidských vztahů a ze situací, které jsem neměla kvůli soustředění se na studium zcela zvládnuté, tak jsem tomu nevěnovala větší pozornost, prostě jsem si přece život naplánovala a jela dál jako „buldozer“, dostala místo učitelky na gymnáziu a až do svatby zde několik let učila.

Po svatbě přišly v poměrně rychlém sledu dvě krásné a zdravé děti plné života. To, že jsem se stala matkou, ve mně vyvolalo obrovskou emocionální bouři a stručně řečeno se mi začal hroutit můj matematicky vymodelovaný svět, ve kterém najednou přestaly fungovat moje plány a přesné postupy. Tak jsem se tak potácela s emocemi nahoru, dolů, zase nahoru a zase dolů, až jsem potřetí otěhotněla a začala se těšit na miminko a na dalšího člena rodiny. Jenže jsem potratila. A to byl totální konec, černo, deprese a obrovské paniky a úzkostné stavy z toho, co bylo, je a bude. A obrovský smutek nad ztrátou, který ale „musel“ být potlačen, protože byly přece Vánoce a my měli doma dvě malé děti. Ihned po Novém roce jsem upadla do deprese, nebyla jsem schopná se na nic soustředit, připadala jsem si k ničemu a do práce jsem se rozhodla už nevracet, protože mě to vyčerpávalo. Nechtěla jsem už žít. Vůbec nic pro mě v tom období nemělo smysl. Vůbec jsem si nevážila sama sebe.

Začala dlouhá cesta. Totální restart a nový začátek všeho. Šlo to postupně, terapie, hledání sama sebe, toho, co chci v životě dělat, co bych mohla v životě dělat. V tom období jsem měla pocit, že jsem všechny ty prostudované roky žila úplně zbytečně, že mi prostě jen ty roky byly k ničemu a už nikdy nevyužiju to, co jsem se pro své povolání naučila. Hodně jsem zanevřela na všechno učení, na exaktní vědy. Protože jsem potřebovala řešit svoje emoce, ukočírovat je, a vybudovat všechny své hodnoty od úplných základů.

Povedlo se. Ne na 100 %, ale povedlo. Přešlo kritické přibližně dvouleté období a já se den za dnem díky psychoterapii zvedala. Krůček po krůčku. Den za dnem. Zvětšovala se moje sebeláska a láska k ostatním lidem. A také touha zase začít pomáhat, ale tentokrát jsem už věděla, že to bude trochu jinak. Věděla jsem, že potřebuju být svým pánem, že už nechci mít nikoho nadřízeného. Že chci pracovat z domu, že chci mít tu možnost si práci plánovat sama podle svých aktuálních potřeb a možností. Založila jsem facebookovou skupinu, vytvořila projekt Matika polopatě. Byl podzim roku 2018.

Začala jsem znovu pomáhat lidem s matematikou. Nejdříve osobně na individuálních hodinách, poté také na online konzultacích. U toho jsem v rámci svých časových a energetických možností točila videa a začala jsem pomáhat tímto způsobem. Založila jsem e-shop, zapojila se do několika kurzů zaměřených na životní poslání a na podnikání.

Mým snem je stále to, aby se matematika, kterou zprostředkovávám dětem na svých individuálních hodinách, dostala k velkému počtu lidí. Ke všem správným lidem, kteří to potřebují. A můj sen se plní. Pomalu, ale jistě. Začala jsem pomáhat desítkám lidí měsíčně, vysílám živě, řeším úlohy na zakázku, stále ještě doučuji, vedu facebookovou skupinu, jsem v kontaktu s báječnými lidmi, kteří si mé pomoci váží. Velmi mě to naplňuje. Odbourávám v lidech strach z matematiky. Pomáhám svým darem, který jsem dostala do vínku, ostatním.

A stále věřím, že matematiku se může do jisté míry naučit každý a že je velmi důležité si zvolit toho správného průvodce.

S úctou k vám všem

 

Alena Laubeová